22. Oroheň

Vypluli jsme za soumraku a první úsek řeky jsme zdolávali v naprosté tmě. Baterky byly vzhledem k husté mlze skoro k ničemu a tak jsme jezy a peřejky rozeznávali podle sluchu a padlé stromy až při nárazu. Na řece Styx jich nebylo málo…

Počasí bylo i letos výborné a proto jsme na popud Stopaře vyrazili konečně na lodích. Jako obvykle dobře posloužily Pálavy půjčené od SPJF, které lze jednoduše sbalit na záda do vlaku, a tak jsme už v pátek večer po nákupu a nalezení vhodného místa nastupovali v Třebíči do plavidel - Očihi společně s Drobkem, Stopař s Ježkem a já sám. Jenže se mezitím setmělo.

Večer udeřil první letošní mrazík a lodě se nám obalily ledem. Zakotvili jsme proto nad vladislavským mlýnem a přespali u příjemného ohýnku.

Snídaně v trávě.

Posádka bojového křižníku Pavouk ve složení Očihi a Drobek.

Zahájení druhého dne plavby bylo již pod slunečními paprsky.

Začátek plavby probíhal příjemně s čelovkami, jenže ochlazující se země počala vydechovat houstnoucí mlhu a zanedlouho se nám paprsky světla z baterek odážely zpět do obličeje tak, že bylo lépe plout po tmě a důvěřovat spíše sluchu a občasným zábleskům hvězd či světel z domů v okolí. Plout v mlze a tmě a přibližovat se hučícím jezům a peřejím jen podle vlastních uší, bylo docela dobrodružné. Dramatických zážitků jako při sjíždění Křtinského potoka jsme si sice neužili, ale zážitek nám stačil na to, abychom řeku Jihlavu překřtili na Styx.

Místy vypadalo okolí řeky spíše jako podzimní park.

Jediný jez, v němž bylo dost vody na splutí.

Vplouváme na hladinu Dalešické přehrady.

Šíje zmizela pod vodou a ostrov se stal opět ostrovem. Hynek byl rád, když spatřil loď, ochotnou jej převézt.

Kousek za Třebíčí jsme nejprve vyděsili a posléze pobavili děvčata, která si do tmy k řece odskočila na záchod z odpočívadla u silnice; za železničním mostem jsme ale již vpluli do strašidelného úseku řeky, která se tady vzdaluje od civilizace a plyne pod horrorově svěšenými korunami letitých stromů na březích. Původně jsme chtěli doplout až na začátek přehrady a tábořit v přírodním prostředí, odkud není vidět v noci jediné umělé světlo, ale když začalo mrznout, zatábořili jsme nad jezem u horního vladislavského mlýna.

Srub je dobře schován mezi skalami a stromy - nic zlého se mu nestalo.

Večer vzplál výroční oheň. Je tomu již 22. let od chvíle, kdy jsme po vzoru Rychlých šípů založili v Adamově klub nazvaný později Orion. Dnes se nás sešlo patnáct, abychom si ty chvíle připomněli. V rozsedlině mezi skalami se rozezvučela kytara a písničky se nesly nad hladinou jezera.

V neděli ráno se naše cesty opět rozdělily. S Očihim a Drobkem jsem zamířil na člunu po proudu řeky, dnes ukryté na dně přehrady s úmyslem doplout co nejdál.

Ostrov Kozlov jsme opustili již jen ve třech, zanechávajíce za sebou na větvích jeho stromů nejhezčí barvy přicházejícího podzimu.

Mrazivou noc rozehřálo ráno mírně ospalé a podzimně krásné sluníčko. Beze spěchu jsme se nalodili a pomalu proplouvali Vladislaví, která se pod závojem barevného listí změnila při pohledu od řeky v anglický park. Kamarádi Šáša, Hejby a Martina, kteří měli přijet z Prahy, nestiskli v motoráku tlačítko zastávky na znamení a proto okolo nás prosvištěli až do Studence, odkud se vraceli jiným vlakem, a tak jsme mezitím klábosili ležíce v lodích a pojídajíce Očihiho dvakrát plesnivý Hermelín.

Drobek se začala učit zadáckému řemeslu.

Nasnídali jsme se na ostrově v zátoce Lavičky, kde jsem před deseti roky strávil týden na prvním táboru Halahoje.

A znovu vyplouváme se svým katamaránem vstříc neznámým končinám.

Za hartvíkovickým mostem se do nás opřel silný protivítr. Pádlování nám dalo zabrat, bojovali jsme s povětřím o každý metr a někdy nás dokonce zahnalo zpátky proti směru plavby.

Plavba po přehradě nyní již ve flotile čtyř lodí byla krásná a na tábořišti nás už uvítali Jauvajz s Aničkou, Jerry s Pájou a Hyňas, se kterými jsme postavili hranici a za soumraku zapálili 22. výroční oheň. Po roce jsme zase spali ve srubu, hroužili se do atmosféry hradní zříceniny na ostrově a tóny kytar se nesly lesem nad skalami a vodní hladinou v dál.

Wilsonova skála se do první světové války jmenovala Kufštejn, posléze pevzala jméno amerického prezidenta Wilsona. Do doby napouštění přehrady (1978) byla centrem trampského života v údolí a současně s výškou přes sto metrů jeho skalní dominantou. Dnes je spodní polovina skály zatopená a romantická tábořiště pokrývá na dně bahno.

Dva a půl kilometru před hrází se poprvé plavcům zjeví chladící věže dukovanské elektrárny. Divoce přírodní ráz krajiny se mění. Ubývá skal, je slyšet stroje, nad vodou se vypíná jediný hotel a všude okolo jsou přístaviště a vodní díla související s elektrárnou.

Veřejná osobní lodní doprava je na přehradě celoroční a zajišťuje ji motorová loď Horácko.

V kraji Vysočina o víkendu nejezdí autobusy, proto se dnes musíme dostat až do Mohelna, kam zajíždí integrovaná doprava jihomoravská. Stopem to bude rychlejší, proto na hrázi balíme lodě.

V neděli jsme se rozloučili s ostatními, neboť jsme neměli v úmyslu jet domů autem, a s Drobkem a Očihim jsme se znovu nalodili a zamířili směrem, kterému by se, pokud by přehrada nestála, dalo říct „po proudu“. Hladina byla místy rovná jako zrcdlo, častěji však rozbouřená teplým jihovýchodním větrem tak, že jsme nejednou ani při plném záběru pádel našeho katamaránu nepostupovali vpřed. Člověk by neřekl, jak se může na hladině přehrady nadřít, když se pokouší urazit v lodi jen pár kilometrů.

Žízeň hasíme u studny v opuštěné zahradě za Kramolínem - vodu z přehrady jsme se pít neodvážili.

Občerstvení v cukrárně v Mohelnu.

Mohelenská Stínadla.

Letošní rozloučení s babím létem v Mohelnu za humny. Jako obvykle, na Oroheň bylo krásně.

Po cestě jsme se zastavili na ostrově Lavičky, kde jsem před deseti roky strávil týden na prvním táboře Halahoje, a plavbu jsme ukončili nad hrozivě vypadající hrází Dalešické přehrady. Štěstí nám přálo, a tak jsme záhy stopli dobrého muže s dodávkou, který nás i s loděmi dovezl do Mohelna, odkud jsme (po menší prohlídce městyse a návštěvě cukrárny) již na vlně IDS nejpve autobusem a pak vlakem dopluli až domů.

Související články:
	Článek: 23. Oroheň 26. 9. 2014		Článek: 25. Oroheň 30. 9. 2016
	Článek: 26. Oroheň 28. 9. 2017		Článek: 27. Oroheň 27. 9. 2018
	Článek: 28. Oroheň 27. 9. 2019		Článek: 29. Oroheň 25. 9. 2020
	Článek: 17. výročí Orionu 19. 9. 2008		Článek: 19. 4. 2009
	Článek: 19. výročí Orionu 26. 9. 2010		Téma: Vodáctví Ve vodáctví jsem stálý učeň. Z vody mám respekt, nikoli však strach - plavat umím a když je příležitost, rád se na vodu vydám vcelku kamkoliv. Nejraději ale má…